Někteří lidé tvrdí, že země by se měly soustředit výhradně na rozvojovou ekonomiku, aby odstranily chudobu, zatímco jiní věří, že rozvoj vede k problémům životního prostředí, a proto by měl být pozastaven.Zdá se mi, že je to jen otázka jiného důrazu: oba pohledy mají své opodstatnění v závislosti na potřebě různých zemí.

Na jedné straně dává smysl, že zbídačené země by měly upřednostňovat rozmach ekonomiky před jejími dopady na ekosystém.Z pohledu jeho zastánců není samotný problém, který tyto národy vyčerpává, stanoviště flóry a fauny, ale zaostalá ekonomika, ať už jde o nízkou produktivitu v zemědělství, nedostatečné investice do infrastruktury nebo miliony úmrtí v důsledku hladu a nemocí.Vzhledem k tomu, že tento stimulující ekonomický růst je korunován jako prvořadý význam při poskytování finančních prostředků na řešení těchto problémů.Jedním přesvědčivým příkladem je Čína, kde bouřlivý ekonomický vzestup za poslední půlstoletí zaznamenal dramatický pokles chudé populace a odstranění hladomorů.
I když tento argument má svou roli v méně rozvinutých regionech, není dostatečně odůvodněný, aby je umlčoval
ekologové protestující v ulicích průmyslových zemí, kteří již zažili škodlivé důsledky spojené s ekonomickými odměnami.Například v Americe je to popularita osobních automobilů, která se stala hlavním viníkem nárůstu oxidu uhličitého.Také náklady na řešení zhoubných dopadů některých průmyslových projektů mohou v drtivé většině převážit jejich příspěvek k daňovému systému, vezmeme-li v úvahu dlouhodobou erozi půdy a kontaminaci řeky v důsledku nebezpečného znečištění – tato obava z ekonomického hlediska také vyvolává tvrzení, že rozkvět by nemělo být obětováno životnímu prostředí.
Závěrem, každé tvrzení má své opodstatnění z určité perspektivy, řekl bych, že rozvíjející se ekonomiky by se mohly poučit z průmyslových zemí ze svých zkušeností s řešením vztahu mezi rozvojem a ekologickým systémem, a proto iniciovat komplexnější strategii, která by uspokojila jejich poptávku.